Horské kázání - blahoslavenství

hora - paradoxní poselství - blahoslavení chudí - blahoslavení tiší - blahoslavení tvůrci pokoje - blahoslavení plačící - blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, pro Krista - blahoslavení, kdo lační po spravedlnosti - blahoslavení čistého srdce - běda - egoismus x láska

       Nikoli náhodnou je "horské kázání" právě horské. Ježíš se ukazuje jako pravý učitel - nový Mojžíš. Promlouvá z "Hory", která přirozeně nabývá charakteru nového, definitivního Sinaje. (str.58) Bůh tam však nemluví tajemně, hrozně, ale jako člověk k lidem. Takto tedy navazuje Matouš na izraelskou tradici. Lukáš posunuje "horské kázání" na rovnou pláň - ta znázorňuje šíři a dáli, do níž Ježíš promlouvá.

         Blahoslavenství nejsou novým Desaterem, ale přísliby, které současně slouží jako ukazatele duchovní cesty. Božím pohledem můžeme vidět reálnou (nepříliš dobrou) situaci posluchačů jinak než svět. Paradoxy, které vyslovují blahoslavenství, nejsou pouze příslibem do vzdálené budoucnosti. Formují pohled na život a tím i život sám. Pravá blaženost, kterou poselství přináší, se projevuje například v paradoxech života apoštola Pavla. Samotný život Krista je obrovským tajemným paradoxem.

        Blahoslavení chudých v duchu relativizuje starý pohled, podle kterého je bohatství a světský úspěch požehnáním za vlastní zásluhy. Evangelium přichází pro chudé a skrze chudé, kteří mají prázdné ruce, kteří se nemohou chvástat svými velkými činy (Maria, Josef, pastýři od Betléma, apoštolové). Dějiny prostřednictvým svatých kalibru Františka z Assisi ukazují, že je třeba stavět se kulturou vnitřní svobody proti kultuře majetnictví.

        S prvním blahoslavenstvím Matoušova evangelia souvisí třetí: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. V originále zaznívá slovo, které lze přeložit též jako pokorní. Totéž slovo, které  na mnoha jiných místech odkazuje verši o pokorném, mírném králi ke Kristu. Příslib dědictví země ukazuje, že novou zemi tvoří ten, kdo vytváří svou mírností prostor pro Boha.

         Sedmé blahoslavenství o tvůrcích pokoje nám sděluje, jak je důležité smířit se s Bohem i s lidmi.

        Blahoslavení plačící - smutek, který kvůli pravdě přivádí k obrácení uzdravuje. Smutek, který je projevem toho, že nejsme lhostejní, zatvrzelí, cyničtí si rovněž zaslouží útěchy.

         Lidé pronásledovaní pro spravedlnost jsou ti, kteří žijí z Boží spravedlnosti - z víry. (str.73) Slova útěchy jsou tak adresována  i pronásledované církvi všech dob. Kristus je pronásledovaným Božím spravedlivým (srovnání s Platónovou jeskyní).

        Je to sám Kristus, který vystupuje jako měřítko spravedlnosti. "Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost." Tím se prezentuje jako někdo víc než prorok - on sám je orientačním bodem správného života, cílem i středem.

        Ti, kdo lační a žízní po spravedlnosti, hledají poctivě pravdu. Cesta ke spáse je tak otevřená pro každého. Ovšem ne každé vlastní přání či názor jsou hlasem svědomí. Dodržování tradic a rituálu může být často vnitřně nepoctivé.

         Čisté srdce, co dodat? Rozum sám nestačí, musí existovat vnitřní harmonie celku člověka - srdce. Člověk ve své celistvosti musí být vnitřně svobodný, aby mohl vidět Boha (str.75) Vnitřní hledání Boha a láska k bližnímu, umožňuje vstoupit k Bohu. Nejlépe se nám to může podařit ve společentví s Ježíšem Kristem, který "vidí Boha tváří v tvář".

        Běda, vám - ty slova nijak nezatracují, pouze demaskují falešné přísliby a nabídky, které nevedou ke spáse.

        Nietzsche považoval poselství první části horského kázání za zločin proti životu. Avšak ten spontánní život nevede než k zpupnému egoismu, jehož následky jsme mohli vidět v totalitních režimech minulých dob. Ani dnešní podoby dravého kapitalismu, který člověka degraduje na zboží, nemá jako přirozený důsledek blaženost. Pravá "morálka" křesťanství je láska. Vycházením ze sebe přichází člověk k sobě. Ta cesta vypadá zpočátku uboze, ale je to cesta skutečných výšin života. (str.79)