Mnohokrát a v různých podobách usilovala katolická církev o moc v české zemi. Moderní dějiny byly uchráněny sepětí trůnu a oltáře. V poslední době jsme však svědky pomalého pronikání katolicistického živlu do nejrůznějšíchi struktur společnosti včetně politického života. Paradoxně v čase, ve kterém svoboda občanů přinesla plnost svých plodů v podobě nebývalého materiálního zajištění a neomezených možností jednotlivců i jejich sdružení. Posledním podnětem k sepsání tohoto varování se staly události spojené s volbami do poslanecké sněmovny 2010.


Přes svou zjevnou společenskou okrajovost byla během polistopadového vývoje do značné míry určujícím politickým faktorem ovlivňujícím vznik vlád i přijetí mnohých kontroverzních rozhodnutí strana hlásící se ke křesťansko-demokratickým idejím. Přestože proud nezastírající svou prokatolicistickou orientaci byl vůli občanů po letech vytlačen z dolní komory parlamentu České republiky, skryté ideje katolicismu bují dnes sice nepozorovaným, ale dle našeho názoru přesto významným způsobem.

Hlásí-li se představitelé dvou pravicových stran české politické scény ke katolicismu způsobem, jaký lze pozorovat, vyvstávají mnohé znepokojivé otázky. Bylo-li nasazení volebních lídrů záměrným kalkulem stran, pak opravdu chce český národ do svého čela katolicisty? A je-li pozice zmíněných osobností dané minoritní orientace spíše shodou okolností, neprojeví se nečekaným (přece však předpověditelným) způsobem v jejich jednání? Co je bližší skutečnosti a čeho se máme více obávat?

Obavy z bazírování na principech svazujících nohy společenského rozvoje přes svůj titul rozptyluje (alespoň částečně) představitelka nové parlamentní strany, která se nebojí se svými kolegyněmi prezentovat v pěkném kalendáři. Jakkoli bychom chtěli vidět víc. Myšleno po obnažení jádra krytého docela vhodně a bohatě zdobenou fasádou volebního programu. Odbočíme-li ještě k partaji, která pro změnu z parlamentu vypadla, měli bychom doufat v udržení jejího postoje, v některých otázkách neslučitelného s katolicismem a zmizení jejího volebního lídra. Spojení myšlenek environmentalismu a katolicismu by bylo skutečným ohrožením demokracie v naší vlasti.

Vedle nepřímého boje přeci jen nelze podcenit ani prosazování katolicistických postojů skrze stranu, která má v názvu slovo křesťanská. Jedná se o prostor, který se může do budoucna stát nikou mnohých fanatických lídrů rodících se již dnes mezi mladými katolicisty. Působení mladé frakce a stále častější případy vstupu mladých lidí přímo do zmíněné staré politické strany je toho důkazem. Naštěstí dochází k rozdělení ve vlastních řadách včetně vzájemného očerňování všech těch už tak dost černých proudů.

Znepokojení vyvolávají politické iniciativy šířící se dnes skrze tzv. společenské sítě. Jistý komunitní web mladých křesťanů se v předvolebním čase stal semeništěm nebezpečného rozšiřování náboženských otázek mimo parketu osobního názoru, co více mimo skupiny nábožensky sdružených osob. A to dokonce navzdory vlastní doktríně pravící, že politické otázky není s ohledem na jednotu věřících vhodné rozviřovat. Politické uvědomění takto zfanatizovaných osob je krajně nebezpečné. Zvláště pro společnost, ve které není dostatek občanů vstupujících na politickou scénu a starajících se v rámci autentické demokracie o chod státu.

Zmiňujeme-li média, nemůžeme mlčet o "veřejnoprávní" televizi. Pomineme-li jistou nevyváženost pravolevého typu, nelze se nevyjádřit k trapnému zfraškovatění vysílání začínajícího po uzavření volebních místností v květnu 2010. Názory exponentů katolické církve opravdu nejsou těmi, které bychom chtěli a potřebovali slyšet. Až zase budou zfanatizované masy, nu spíše masičky, děkovat za některá vysílání, která se v televizi mající sloužit veřejnosti vyskytují v nebývalé míře, bylo by zapotřebí upozornit na to, že většina společnosti má na personální otázky veřejnoprávní televize jiný názor.

Máme-li odpovědět na ono klíčové: "O co jim vlastně jde," musíme s obavami konstatovat, že přesně nevíme. Jistě je tu zájem mnohých jednotlivců i celku katolické círke o moc obecně. Na druhou stranu katolicisté jistě sami vidí, že moderní civilizace již (doufejme) neumožní takové ovládnutí společnosti, o kterém svědčí trpké dějiny středověku a raného novověku.

Obáváme se - a rétorika vatikánských exponentů to dosvědčuje - že snahou katolické církve (kněží, dnes však v nebývalé podobě i řadových věřících) není nic menšího než změnit obecně přijímaný světonázor moderního člověka. A musíme si uvědomit, že to byl a je vědecko-racionální postoj ke světu, který umožnil rozvoj národů směřující k dosažení blahobytu, o kterém se staletím ovládanému lidu ani nesnilo. Nejen lacinými útoky na city člověka, ale i přisvojováním myšlenek humanismu a osvícenského rozumu se nyní snaží katolicismus proniknout do lidských srdcí a otočit směřování dějin o sto osmdesát stupňů.

Nezbývá než doufat, že se s čapkovsým zdravým rozumem, úsměvem dobrého vojáka Švejka a odhodlaností Jana Žižky dokážeme obrnit argumenty i pevností vlastního přesvědčení a nenecháme se zasáhnout drápy katolicismu. Dokážeme-li přišplápnout plížící se pařáty, jejichž drápky již cítíme na svých nohách, naše srdce nevykrvácejí. Buďme rázní a odvážní, čiňme tak pro dobro své i budoucích generací.

Lidé, bděte!

Zrozeno v májové povolební noci léta Páně 2010