Utrpení ve světě zkrátka je. Jakékoli snahy zcela jej vykázat jsou utopickými pokusy a jako takové patří snad do některého málo pravděpodobného kláštera. Zapředenost do koloběhu reálného světa skřípe utrpením. Tento nelibý zvuk nám ukazuje porušenost stvoření a do konce časů varuje před pýchou a snahou vytvořit zde na zemi ideální svět.
Možná, že příčinou vzmachu "ekologických" iniciativ a především názoru není ani tak přítomná ekologická krize jako neschopnost změkčelého člověka dneška setkávat se s utrpením. Chceme ho i za cenu nepřímého ubližování druhým, často nejbližším, vyhnat z obzoru našeho žití. K čemu je úcta k životu aplikovaná v mezinárodních programech bez lásky k nejbližším.
Bůh dal v očích nevinného trpícího zvířete osten, který brání našim pyšným touhám po království člověka-boha. Utrpení zvířete bolí především nás, jinak bychom stejně chtěli vymýtit i utrpení rostlin. To však nevnímáme. Vegetariánství v ráji není popisem ideálního stavu, ale obrazem o čase, kdy jsme zlo a utrpení nezakoušeli. Ano, utrpení tu ani tak není, jako že ho zakoušíme. Zeptejte se kočky, nebo skály. Ale přece to byla šťastná vina, pro kterou vidíme celou tu kristocentrickou evoluci.
Máme minimalizovat utrpení. Avšak tak, jak je nám to vlastní. Skrze potlačení zla v sobě, skrze soucit s nejbližšími, v soustředných kruzích lidské blízkosti.
Není naším úkolem vracet se do ráje. Nejde to. Poeticky řečeno: u brány stojí cherub s plamenným mečem. Utrpení, které je v řádu přírody - a tím zabíjení zvířat pro potravu je - musíme spolu s Kristem a eschatologickou nadějí nést.
Člověk je člověkem pro Boha a pro člověka. Nechtějme se vracet zadní brankou do ráje. Totiž tím, že bychom se snažili odhlédnout od svého lidství a uznat přespříliš nezávislé vnitřní hodnoty zvířeně a celému stvoření. Mohlo by se ukázat, že zadní branka do ráje není než branou pekelnou.
Je pravdivé vidět hodnotu v "menších bližních" samých. Takového vidění se však dostává pouze na hřebenovkách a jiných rozvodnicích. Ztratit pouto se životodárným zdrojem je tu však katastrofální. Propast relativizace hodnoty člověka za obzorem je chladná a děsivá. To už si raději nechat ten rozhled ujít. Na druhou stranu: hřebenovky jsou dnes plné lidí. Musíme jít za nimi. Ukázat pravý pramen. Nenechat je padnout. Na zemi je vše propojené se vším.
Komentáře
Výborné čtení, jenom: co je to ta hřebenovka a rozvodnice?
řekněme, že "v našem povodí" máme určitý obraz světa, názor - ten je dnes člověkostředný, antropocentrický. "za hřebenem" je jiný kraj - panteistický či zkrátka jiný co se týče názoru na poměr bůh - člověk - stvoření. Chůze po hřebenovce je riziková (na ostří nože, na rozhraní nekompatibilních názorů, "povodí"), na druhou stranu zde člověk může vidět víc, kdo ví možná být blíž k opravdovému prameni, Bohu. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme zvyklí na naše povodí, je oprávněné přemýšlet o tom prameni jako zdrojnici právě pro naše povodí (střípky Krista, pravdy, mohou být všude, ale v katolické církvi jsou přeci jen trochu poskládanější). Obávám se, že většina "environmentalistů" či "ekologistů" není ani na výši, ani na "naší" straně, ale s ohledem na znamení doby nelze daný hřeben ignorovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.