Třebaže byla předadventní povětrnostní situace svým způsobem nepříznivá, měli jsme i letos možnost užít si něco z krás podzimní podvečerní oblohy. Též já jsem na jedné cestě z Brna sledoval fotometeor, kterému pracovně říkám "duch svatý". Zalitoval jsem, že ten zviditelněný sluneční paprsek neosvítil nějaký poklad ukrýtý dosud v nepřehledné krajině. Ale vzpomněl jsem si alespoň na trilogii, kterou jsme mnozí z naší generace nejednou zhlédli a to třeba i v méně sestříhané verzi (mimochodem, 11.12. má být v Brně zajímavý maraton). Člověk slyší a domýšlí popisy různých metaforických rozměrů děl (Tolkiena a Lewise zvláště), ale nemusí se ho příliš dotknout, pokud se v příbězích samých emocionálně opravdu nevykoupal.

Přiznám se, že scéna z Helmova žlebu, ve které málo uvěřitelným způsobem sjíždí rohanská jízda v čele s bílým čarodějem a hudba podtrhne expanzi oslňujícího světla, je tou, která mě vždycky dostala. Vím, že nemám vkus, mám rád věci černobílé a jsem hrozně naivní a prostoduchý, ale nemůžu si pomoct.

Kritizujeme filmové ztvárnění, že z komplikovaného příběhu udělalo válečný velkofilm. Je to kritika třeba oprávněná, pokud ovšem nevnímáme ten Helmův žleb od počátku poněkud jinak. Třeba bitva, která se v něm odehrává, nepatří do světa střetávání jedinců ve společnosti. Možná probíhá v našem srdci. A je to někdy skutečně krvavé. Problém je v tom, že my často o strategickém místě našeho srdce nevíme. Tušíme, že temné síly se rozmáhají a jsou nám velmi blízko, ale pořád si můžeme říct (zvlášť pokud se s ničím moc zlým nepotkáváme), že se nás to jaksi netýká. Máme svou zahrádku. Někdy se také může stát, že ta naše pevnost v nitru je nepřítelem již dávno nenápadně osídlená, potom není divu, že nějaké řeči o bitvách nám mohou přijít nemístné.

Pozvat tak Krista s jeho vojskem, využít k tomu třeba i kapucínského zpovědního stroje. Sám jsem snad přišel (přinucením se k reflexi a přípravě na svátost smíření) na některá klíčová slova (inspirace tu). Mohla by být pro další geopolitický vývoj mého nitra důležitá.

Už jsem měl vojenský plán. Během adventu definitivně určit strategické místo. Během postu zbrojit. O Velikonocích očekávat definitivní vítězství bílých. Nicméně... Ono to může být jinak a vítat přátelská vojska není vhodné potmě. Respektive právě ve tmě je nejvíc potřebujeme, ale nemusíme poznat. Tož zkusím doufat, prosit, čekat. Dokud jitřenka nevzejde v srdci a Bůh, který je s námi, nebude se mnou (totiž naopak).