Vždycky jsem měl za to, že hněv a zejména závist jsou z oněch sedmi kořenových hříchů (je mi líno ostatní jmenovat) ty nejméně oslovující. Tedy mě nějak neoslovují. Pak jsem ale přemýšlením nad tím, co se také dokáže dotknout mého ctnostně/neřestného já, došel k následujícímu:

Hypotéza

Člověka dokáže nejvíce naštvat, když vidí někoho mistrně a zároveň zvráceně jednat v oblasti, ve které sám je na úrovni láčkovce.

Teď jde o to, jestli tato hypotéza platí víceméně univerzálně, nebo se jedná o indikaci nějaké té neřesti. V mém případě jde o následující:

Vidím-li nějakého smělce, jak sebevědomě předběhne 80 % lidí ve frontě na autobus, probouzí se ve mně tak negativní pocity, jaké snad nezažívám vůči nikomu a ničemu jinému.

Přispět k potvrzení hypotézy by mohlo, kdyby (bez urážky) průměrně povrchní extrovert tvrdil:

Neskutečně mě vytáčí až k nenávisti, když vidím, jak nějaký hloubavý přemýšlivec formálně hezky - ale zjevně úplně špatně - nad něčím nahlas či dokonce písemně uvažuje.

Pokud byste hypotézu vyvrátili coby ve zdravém světě neplatnou, patrně bych musel přestat tvrdit, že závist a nenávist jsou neřesti, které se mě příliš netýkají.