Vždycky jsem měl za to, že hněv a zejména závist jsou z oněch sedmi kořenových hříchů (je mi líno ostatní jmenovat) ty nejméně oslovující. Tedy mě nějak neoslovují. Pak jsem ale přemýšlením nad tím, co se také dokáže dotknout mého ctnostně/neřestného já, došel k následujícímu:
Hypotéza
Člověka dokáže nejvíce naštvat, když vidí někoho mistrně a zároveň zvráceně jednat v oblasti, ve které sám je na úrovni láčkovce.
Teď jde o to, jestli tato hypotéza platí víceméně univerzálně, nebo se jedná o indikaci nějaké té neřesti. V mém případě jde o následující:
Vidím-li nějakého smělce, jak sebevědomě předběhne 80 % lidí ve frontě na autobus, probouzí se ve mně tak negativní pocity, jaké snad nezažívám vůči nikomu a ničemu jinému.
Přispět k potvrzení hypotézy by mohlo, kdyby (bez urážky) průměrně povrchní extrovert tvrdil:
Neskutečně mě vytáčí až k nenávisti, když vidím, jak nějaký hloubavý přemýšlivec formálně hezky - ale zjevně úplně špatně - nad něčím nahlas či dokonce písemně uvažuje.
Pokud byste hypotézu vyvrátili coby ve zdravém světě neplatnou, patrně bych musel přestat tvrdit, že závist a nenávist jsou neřesti, které se mě příliš netýkají.
Komentáře
Je to hezká úvaha.
Nicméně i když nejsem průměrně povrchní extrovert, dovoluji si tvrdit, že je skoro celá špatně. Ale kupodivu mě to u Vás nevytáčí :-)
Právě proto, že nejste takový (nebo asi vůbec) extrovert můžete vidět, že "hypotéza" vůbec není formulována tak, aby ji bylo možno ověřovat... Ale spíše bych řekl, že je špatně to spojení této se zbytkem. Nicméně původně jsem myslel, že pouze v onom tzv. reálném světě, ne až tak ve světě myšlenek. Je-li špatně myšlenkově, musíte mě poučit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.