Byla jednou jedna farnost. Co farnost, jeden z malých českých vatikánů to byl. V neděli zaplněné lavice velkého kostela, jehož lodí se po šedesát tři let ozýval lidový zpěv citlivě doprovázený místním panem varhaníkem blahé paměti. Ten se i při své náročné práci všemu naučil sám. Mnozí se obávali, co bude s liturgickou hudbou po jeho smrti. Byl po ruce jeden hudebník, řemeslně na úrovni, ale, víte, měl zvláštní vrtochy.

Jsou písně, které známe od nepaměti. O pouti si všichni farníci rádi zazpívají z plných plic Chlouba křesťanského Říma. Jsou i jiné písně, které se bohužel už vytratily z kancionálu. Takovou Ze všech srdcí, která bila v prsou jsme od nového "varhaníka" nikdy neslyšeli. To by ovšem nebylo to nejhorší.

Neděle, na kterou se všichni týdny připravujeme. Poutní slavnost svatého Vavřince. Za varhany pyšně usedá mladý sólista. Tohle přece není Chlouba. On to snad nezná. Možná vychází z not, ale copak neví, jak se zde tato píseň zpívá od nepaměti? Tomuhle se prostě nedá přizpůsobit. A hlavně: Proč měnit nápěv, který se u nás zpívá už 70 let? To sám pan děkan tehdy tu píseň sehnal. A ten toho panečku pro farnost udělal.

Vánoce včetně nešťastného výběru mše pro sbor a těch ukrutně dlouhých zkoušek jsme nějak přežili. Žalmy naštěstí opět hraje, jak jsme zvyklí. Na pokyn pana faráře. Ten naštěstí hudbě moc nerozumí, ale má alespoň pastorační cit. Proto také zatrhl to marnivé preludování. Člověk si kolikrát potřebuje něco vyřídit a není slyšet vlastního slova. A navíc je to konec mše svaté, tam se přece nehodí takový rámus.

Olejník. Toho ať si tento "varhaník" zpívá na vlastním pohřbu. Máme tu syna ještě horšího otce. Ten na varhany hraje ještě otročtěji podle not. Kolik je v tom předvádění a pýchy. Tu mladý zdědil. To, že je někdo magistr v oboru hudební výchovy, přece dnes nic neznamená. Takových krásných pohřebních písniček. Tolik jich máme v archivu. Víte, jak této pokladnici tradice jeho stoupenci posměšně říkají? Skříň čar a kouzel. Ubohé. Písně, které zkušenější členky sboru zpívaly už jako mladé. A že to nebyla lehká doba tehdy po válce.

Pak přišly Velikonoce. Stalo se to už minule a pokud se to stane znovu, nikdo neví, co může následovat. Aleluja, živ buď.., nejzářivější chvíle z liturgie Bílé soboty. Celý kostel se nadechne a než dozní ".. slavný Vítěz", všichni jsou docela ztraceni. To už je ovšem moc. Po zkažené pouti a Vánocích i zkažené Velikonoce? Všichni už netrpělivě čekají, až skončí mše svatá. Jen co zajde pan farář s ministranty do sakristie, u schodiště na kůr už se tísní pořádný dav stoupající za "panem varhaníkem". Schodiště je levotočivé, žádný z hrstky jeho stoupenců však nevyužívá s mečem v ruce této výhody. Na kůru i na schodišti je nás nyní mnohem víc. Co s ním? Pak někdo otáči kličkami a odklápí jedno z oken. Ano, to bude pro všechny nejlepší.     

Hlavou se mu honily všechny ty olejníkovy žalmy a další melodie, které nejsou pro normální lidi. Zatímco přimrzlé bláto u zámkové dlažby podél kostelní zdi jen neochotně sálo jeho krev, na kůru došlo k neobvyklému úkazu. Varhany se samy rozezněly tóny Věřím, že můj vykupitel žije. Slyšíte? To sám sv. Vavřinec dal kajícníkovi milost, takže snad i on přišel před svým skonem na nějakou rozumnou melodii a nedrží se křečovitě toho svého. Nebo snad? "Nevíš, jestli to není taky olejník?" - "Ne, tohle znám, to určitě olejník nebude." Tak přece opět tradice zvítězila.

Lidé odcházeli spokojeně domů. Vždyť už zítra si konečně zazpívají, jak bylo u nás od nepaměti zvykem: "áÁ-léé-lůůůů-jáááá-žíív-bůůď-náád-smrtíí-slávný-víí-těěz..."

Povídka přibližuje na motivy skutečných a předjímaných událostí drsnou atmosféru tradičních živých farností. Autor není hudebníkem ani odpůrcem Tradice. Líbí se mu nejedna kýčovitá písnička z přelomu 19. a 20. století.