Němci, šlechta a církev. I my, kteří jsme vyrůstali po roce 1989, jsme se z nejedněch úst doslechli o této velké trojici nepřátel národa. A nemyslím teď na úspěšné užití v předvolebních kampaních. Také na nejmenované univerzitě, kterou někteří snaživí hosté neváhají nazvat Mendělejevovou, se člověk setká s potřebou patřičného výkladu dějin. A tak je mu naznačeno, že pro sžírající nenávist máme i ospravedlnění čistě materiální. Ono prý při té vnější kolonizaci ve 12.-14. století měli cizinci velké výhody a oproti českým nevolníkům byli takřka lidmi svobodnými. Nejspíš se to mělo týkat i části našeho dnes divokého západu. Oblasti, která po dlouhá staletí spadala pod premonstrátský klášter Teplá.

Podíváme-li se do současné a staré mapy, odtušíme, že ty pro Moravana vskutku podivné názvy vesnic nejsou výdobytkem poválečné doby ani prostým komolením německých slov. Často lze už z těch slov, která jsou zjevně stará česká, tušit náznaky starého českého osídlení. Nicméně "Němci" zde kromě zmíněné velké kolonizace přicházeli na přání správců kraje (šlechticů i opatů) po devastujících pohromách jakými byli mor, husité, Švédi, požáry, povodně. Tím jsme naznačili obrysy situace v oblasti, která před koncem druhé světové války byla přirozeně takřka úplně německá. Nyní se podívejme, jak silně zapůsobila na dnešního návštěvníka.

Ty divné názvy na cedulích možná působí cizokrajněji než chátrání mnohých objektů. Nutno přiznat, že mnoho domů je též vzorně udržovaných. Včetně kapličky v Třebouni. Takový dojem ovšem platí jen do chvíle, než nahlédnete dovnitř.

Ano, správně vás dost možná vedle neutěšeného stavu interiéru zaujalo vnitřní chátrání v přeneseném slova smyslu. Nejedná se o fotomontáž. Na místě prázdného svatostánku se nachází podobizna Václava Havla. Zde jsem si hluboce uvědomil, že jsem v kraji strašlivě narušeném fyzicky i duchovně. Aby toho šoku nebylo málo, přečetl jsem si naproti kapličce nápis na pomníku nikterak zapomenutém či odstrčeném.

K PAMÁTCE NÁVRATU

ČECHŮ

V POHRANIČNÍ KRAJE
Z NICHŽ PŘED STALETÍMI
JE NĚMECKÁ ZLOBA
VYPUDILA
-
TŘEBOUŇ 25. ČERVENCE 1945

ODHALENO
18. KVĚTNA 1947
-

Taková nenávistná a strašlivé hříchy promíjející lež mě naplnila tak neskutečně silnou směsicí smutku, zoufalství, studu... ale i emocí, které mi chtěly dát do rukou kameny a tlouct do toho naleštěného svědka i učitele a to bez ohledu na českého lva se slovenským cyrilometodějským křížem. Bohužel na žádný křik kamení ani jiné potřebné umlčení nedošlo. Marné je doufat, že dnešní Češi vědí, že každý kámen v lese volá pravdivěji, než onen naleštěný. Ten by jim to mohl alespoň připomínat. Není snad přece všechno zkažené.

Cestování západočeskými lokálkami má v sobě kus romantiky. Průvodčí si píská tak výrazně a dobře, že i uvnitř nastartovaného motoráčku slyšíte složité melodie z perónu. "Vítam vřele všechny přistoupivší!" Na požadavek "Toužim", odpovídá štiplístek: "A po čem, prosím, toužíte?" - "Po dobrym obědě." - "Tak to je zcela správně." Cestou zaslechnete, kolik se dá kde chytit ryb, a taky že už rostou. V lese skutečně potkáte hezké usměvavé houbařky a tolik malin a tak velkých. Ale přece je to kraj tak zatížený.

Moje srpnová cesta k trapistům do Nového Dvora se naznačenými zážitky zcela proměnila. Původně jsem myslel, že celou cestu budu hloubat nad nemístnou myšlenkou a o tom, jak se jí zbavit. O lákavosti kláštera a o mých zvrácených pohnutkách, které mě k ní vedou. Ale i po přechodu Třebouňského vrchu zůstávalo v hlavě hlavně následující. Jak je to potenciálně krásný kraj a jak hrozivě poškozený. Jak je dobré a nadějné, že v něm od tohoto nového století existuje místo stálé modlitby trapistické komunity.