Do kláštera mě to táhne už několik let. První knížka, kterou jsem si přečetl se začátkem vejšky na privátě byla tuším Řehole svatého Benedikta. Tedy alespoň myslím, že na ten Marxův Kapitál, který jsem měl tou dobou také půjčený, nakonec pořádně nedošlo. Už na střední mě několikrát oslovila zmínka o starých přísných řádech. Hádám, že Orko mluvil o své zkušenosti ze Sept-Fons. Na mou otázku po existenci nějaké doby či společnosti, ve které existoval harmonický vztah krajiny a člověka, odpověděl jakýsi přednášející na akademickém triduu poukazem na kontemplativní kláštery. Během lesárny zájem pokračoval. Cisterciáci jako zdatní vodohospodáři a obdělavatelé neúrodných krajů. Návštěva benediktinského Broumovska. V roce 2011 jsem si domluvil pobyt v rajhradském klášteře, nakonec jsem ale byl doma potřeba, když umírala babička. Iracionální spojování krajiny a duchovních věcí vyústilo v rámci jednoho volitelného předmětu v trochu tematický příspěvek. Další "náhodné narážky", tentokráte již na konkrétní klášter, skončily letos návštěvou Nového Dvora.

Jak jsem zapomněl na svou vlastní motivaci k návštěvě kláštera, bylo naznačeno již v předchozím článku. Zde se ovšem musím opakovat a rozepsat. Přijel jsem do kláštera, abych se nutkavého zájmu o mnišské řády zbavil. Byl jsem si jist a do jisté míry dosud jsem, že toto nemá nic společného s povoláním. Ujistil jsem se o tom, když jsem chvíli před odjezdem na divoký západ narazil na Dromedárův příběh. To, že mám kdesi vzadu v hlavě jako záložní plán klášterní způsob života, nesouvisí vůbec s pojmy jako zasvěcený život, kontemplace, zástupná modlitba, přátelství s Bohem, modlitba. Vlastně se jedná o pojmy, které (pomineme-li množství slovní omáčky) jsou pro mne dosti prázdné. Nebo alespoň byly a teprve před pár dny se trochu začaly vyplňovat.

Poté, co jsem si nezakoupením jízdenky na léto, prolézáním rokle a vysoké trávy odtrpěl volbu své zkratky do kláštera, objevil jsem se na cestě v souladu s mou krajinářskou představou nově lemovanou javorolipovou alejí. V zastoupení nepřítomného bratra hostitele mě ubytoval patrně francouzský otec (jméno jsem zapomněl), který seskočil z travní sekačky, zavedl mě do domu pro hosty a naznačil fungování místní polosamoobsluhy. Nastal večer končící ránem, během kterého jsem vážně uvažoval, že Nový Dvůr okamžitě opustím.

I když jste pouhými hosty, kteří se jen účastní "programu" - to je matutina (3.15), ranních chval a mše svaté (6.25), tercie (9.00), sexty (12.00), nony (14.00), večerních chval (17.30), kompletáře (19.30) - brzy zjistíte, že čas takto plyne úplně jiným způsobem. Můj první dojem je rozbitost nemodlitebního mezičasu. Jen se do něčeho začtete, už abyste hlídali hodinky či čekali zazvonění budíku. Přidejme k tomu, že ve větší či menší tichosti (to dle přístupu hostů) ve skupině až dvanáctičlenné chystáte na stůl, umýváte nádobí a řešíte, kam co patří a čeho se chopit. Vše je nové a nezvyklé. Snovou představu o čistém řešení moderního kostela ztratíte hned při prvním pohledu na strop plný rezavých map a vlhnoucí zdi. Mniši se usmívají i mračí a jejich vnější postupy při modlitbě z prvního pohledu vypadají o dost složitěji než ministrování. Gregoriánský chorál je v těch rozléhavých prostorách úžasný, ale je to jaksi vysoko. A celým odpolednem zní sekačka. Zrátka usínání v nezvykle řešeném podkrovním prostoru není zrovna klidné.

Asi jsem nebyl první ani poslední, který prvou noc v klášteře s vědomím toho, že budíky za tmy zvonící jest možno uklidniti ve spaní, probouzel se preventivně už několikrát v průběhu noci. Po celodenním cestování předchozího dne a takové noci jsem tedy po matutinu přes odlišný úmysl zalehl oblečen do postele. To jsem neměl dělat. Sečtením únavy, neklidu, těsného roláku, šumících osik a nevím čeho ještě jsem si přivodil mně téměř neznámý stav z kategorie noční běs. Velmi živě jsem vnímal přítomnost čehosi strašlivého za mými zády. Chtěl jsem se všemi silami (možná včetně řevu) probudit, ale nešlo to, až jsem nabyl dojmu, že už nespím. Nemohl jsem se hnout a nevěděl co dál, když v tom jsem ucítil objetí. Pevné ženské - ale spíše mateřské - objetí. Můj děs se stupňoval, ale brzy skončil probuzením. Nicméně v rozespalosti jsem si v duchu ještě trochu zanadával na ten krásný ale cizí kraj a při pohledu na sošku na okně vážně zapřemýšlel, jestli se tu uctívá Matka Boží nebo nějaké pohanské božstvo.

Ač jsem v to už večer nedoufal, sobota se při obvyklém běhu modliteb stala též pracovní. Přestože říct si o práci se mi ve spěchu času kolem jídel, kdy se kromě původem snad španělského bratra starajícího se dočasně o hosty, objevoval i otec Prokop, pořádně nepodařilo. Dopoledne jsme vysávali společné místnosti v domě pro hosty a odpoledne jsme s otcem Prokopem a dalšími pěti hosty vyrazili do lesa. Je hezké, když si student lesnické fakulty po jejím absolvování konečně zavyžíná mačetou kolem mladých stromků.

Sobota ovšem nečekaně přinesla též rozhovor s mnichem. Nepochopil jsem, že zmínka o proběhlé korespondenci se netýkala mého mailového vysvětlování důvodu pro pobyt v klášteře, na které nebylo reagováno, a byl mi tak trochu omylem zprostředkován rozhovor s bratrem Lvem. (Připomínám, že se jedná o trapisty nikoli františkány.) Mladému jáhnovi všímavých očí plných nepovrchní radosti i přirozeného vtipu jsem asi nedokázal dostatečně vysvětlit, že varianta klášter je pouze moje pomýlená představa a nikoli opakované klepání na dveře mého srdce. Neřekl jsem mu asi na plnou hubu, že jsem líný idiot neschopný rozhodnout se. Člověk bez špetky odvahy udělat nepříjemnou věc, je-li výsledek příliš nejistý. Že si klášter představuji jako pro mě jednodušší mód přežívání. Něco z toho jsem tedy určitě řekl, ale bratr Lev, třebaže jsem měl pocit, že odpovídá opravdu mně, mluvil stále o Bohu. A já čekal přirozenou odpověď typu: "klášter opravdu není pro Tvůj psychologický profil". Ale přece se cosi z té řeči muselo ve mně zachytit. Možná to, že i mniši jsou lidé hledající, že i pro ně je uchopitelnější oslovit holku. A přece se nechali přemluvit kýmsi jiným.

Sobotní večer byl zcela jiný než páteční. Usínal jsem s přemýšlením o neobratném přirovnání. Volím mezi kosou a křoviňákem. Bohužel jsem pro kosu nikoli jako milovník ticha se snahou o přiblížení se k němu a jeho šíření. S křoviňákem to zkrátka neumím, nebo se bojím si s ním začít. Chce to správně nastartovat, nenechat chcípnout zažehnutou jiskru, mačkat správné páčky, dolévat benzín a nezapomenout na olej. A hlavně to dělat přirozeně a bez hloubavého přemýšlení, tedy dostatečně rychle.

Připomínám, že můj požadovaný výstup z pobytu v klášteře byl asi následující: Zbavit se představy negativně ovlivňující nasazení do přirozených věcí, ve které klášter existuje jako záložní plán. Do neděle jsem si stačil zformulovat cíl, který byl jakžtakž v souladu se zamýšleným výstupem. Během následujícího roku se budu snažit začít chodit s některou sympatickou slečnou (jednostranně se zamilovávat je už únavné - více než zírat na nedotknutelné křoviňáky) a také se budu pravidelně modlit. Ani nevím, jak jsem na tu druhou část cíle přišel. Ale v atmosféře kláštera se asi není čemu divit. Každopádně se to v následujících hodinách ukázalo jako otevření pandořiny skříňky.

V neděli je sice více kostelní modlitby, ale nepracuje se, a tak jsem se vystavil riziku knihovny pro hosty. Pár knih, ale nebezpečných. Durychovi Služebníci neužiteční mě neuchvátili natolik, abych při nich zůstal. Nahlédl jsem do "šedého Youcatu" a s hrůzou zjistil, že mi uváděné rady ani mnohé citované modlitby nejsou lhostejné. Bylo nicméně opět krátce do následujíci modlitby dne a tak jsem šedivce odložil a jen tak (nejspíš pod vlivem předchozího procházení prodávaných titulů při kupování hořčice) sáhnul po knize Možnosti a melodie.

Abych se přiznal, literaturu věnující se duchovnímu životu skoro nečtu. Mnohem více mě oslovuje literatura náboženská. Ve smyslu "o křesťanství". Ratzingerovy knihy, Lewis, Chesterton. Máte pocit, že konáte velký intelektuální výkon a při troše nedůslednosti a výběru spíše "popularizujících" titulů to po vás mnoho nechce. Jako třeba otevírat Bibli, nebo dělat velké pauzy na aplikaci. Taková četba je sice povznášející, ale když teď o tom tak přemýšlím, může se vlastně jednat u mě a mně podobných jedinců o pouhou zábavu. Kniha otce Jeronýma určitě do kolonky "duchovní život" patří. Jak jsem už naznačil, klášter mě zajímal skoro až z praktických důvodů (krajinářství, mód života, možnost studovat), a proto jsem vlastně ani moc nevěděl jaká je "trapistická spiritualita". Dobře, četl jsem Benediktovu Řeholi, takže něco jsem asi nasál. Taky jsem v naší farnosti absolvoval přednášky Karla Satorii o modlitbě. Ale přece mě při čtení dílka Možnosti a melodie udivilo, jak mně překvapivě blízký způsob vnímání modlitby a poslání mnicha se v něm prezentuje. Po všech marných experimentech s ignáciánským způsobem přístupu k modlitbě či malé vytrvalosti při denní modlitbě církve i s androidím pomocníkem, nebo neschopnosti vytrvat při růženci se mě zmocnil pocit, že toto by opravdu mohlo být ono. Mám na mysli nejen způsob, jakým k modlitbě otec Jeroným přistupoval (knížka jako pomocník, vlastní invokace, prostory mlčení), ale i celkový náhled na křesťanskou/mnišskou spiritualitu.

Nehodlám se zde pokoušet o převypravování ani předávání intuitivního poznání, které na mě z knížky dýchlo. Přečtěte si těch pár stránek sami a pak dejte vědět, jak na vás působí. Já po nedělním vstupu zhltal zbývající obsah knihy mezi pondělním matutinem a mší svatou.

Postava otce Jeronýma, který žil kolem poloviny dvacátého století jako mnich v trapistickém klášteře Sept-Fons, mě dosti zaujala. Spojení každodenních povinností, mlčenlivé modlitby i poctivé intelektuální práce zní velmi hezky. Od přeceňování této postavy mě naštěstí odradila další "jeho knížka" Dopisy bratru Patrikovi. Ohledně duchovního života podává či "opakuje" další užitečné rady, ale přece jen vystupuje na můj vkus jako příliš citový člověk. Některé v různých variacích opakované obraty se mi ani do korespondence dvou přátel nehodí (Chybíte mi. Je tu po Vás prázdno.)

S nabytými rozleželostmi jsem absolvoval ještě jeden rozhovor, tentokráte s otcem Prokopem. Nikoli v lese, tam se mlčí. Nebo by mělo, ale noví hosté byli trochu výstřednější než předchozí a nechali se unést pondělním propršeným odpolednem. Mimochodem: pokud si nejste jistí tóny, které vyluzujete, nezkoušejte prosím při chórové modlitbě zpívat (ne že bych se toho taky nedopustil). Ale zpět ke krátkému rozhovoru. Ono při modlitbách a pracovních povinnostech mnichů možná překvapivě asi ani jiné než krátké být nemohou. Otec Prokop je myslím z mně podobnějšího těsta než bratr Lev. Na otázku po technice, která by pomohla vydržet dlouhodobě při modlitbě, když nejsem schopen ani pravidelně běhat nebo si čistit zuby, odpověděl střízlivě a věcně. Připomněl, že modlitba není technika, ale spolupřítomnost s Bohem, důležité je vědomí cíle. Vlastně docela věrně (a tím pro mě trochu nezajímavě) zrekapituloval obsah knihy Možnosti a melodie. Dobrá knížka může zklidnit. Invokace má být osobní střelnou modlitbou, která mně sedí, která je teologicky správná, psychologicky správná, která vyjadřuje můj podstatný osobní postoj před Bohem. Pak můžu přejít k tichu. Až myšlenky utečou, může se zase hodit nějaká kniha. Modlitba není technika, záleží na Duchu svatém. Přidal obraz, dle kterého naší jedinou snahou je proředit podrost a porost lesa, aby světlo dopadlo skrze větve až na nás. Podobně prý svatý Jan od Kříže říká: "Je nemožné, aby duše, která je otevřená Božímu působení, neobdržela Boží dary. - Stejně jako je nemožné, aby slunce nesvítilo na odkryté místo." Vyslechl jsem poučení o modlitbě a dovolil jsem si ještě požádat o přijetí mých úmyslů.

Je to zvláštní. Když jsem babičce zajišťoval mešní intence za neznámé nebožtíky, nikdy jsem v tom asi nevycítil mnoho opravdovosti. Dokonce ani v den, kdy právě tato babička umřela (a že tomu předcházelo dost silných zážitků), jsem ochotu cizího kněze sloužit za ni mši svatou nepovažoval za něco kdovíjak místného a potřebného. Vždycky jsem se asi považoval za jakýsi vyšší a opravdovější typ křesťana, kterému jsou pověry a modlitební automaty cizí. Ale pověstná vylitá vanička zjevně nebyla prázdná. Tedy po mém rozumovém aktu už ano. Možná mně nikdy nic nechybělo a ničím jsem netrpěl, nebo si to aspoň dokázal namluvit. Tam v Novém Dvoře se ve mně cosi bez jakéhokoli rachotu zlomilo. Zkrátka jsem otce Prokopa požádal, aby pamatoval na naši rodinu, kterou teď kvůli jedné nemoci opravdu čeká nelehké období, které může poškodit přirozené vztahy a věci i směřování nesmrtelných duší. A připojil jsem zmínku o zážitku z cesty do kláštera a o tom, jak si myslím, že je dobře, že klášter stojí právě v tomto tak zatíženém kraji. Třebaže někdo prý navrhoval, aby byl postaven na místě, na kterém kdysi pradědeček postavil samotu.  

Co dodat? Přestože nic neproběhlo podle plánu a dokonce ani ten prvotní nepříjemný dojem z prostředí nevydržel, pokud se přímo neotočil, nejsem ze svého pobytu u trapistů zklamán. To teprve příjde s tím, jak z představy o pravidelné modlitbě zbyde zas jenom neurčitá touha, třebaže nyní už přeci jen trochu určitější.