Principem prokrastinace není na prvním místě lenost, ale smilstvo.

Při svém čekání na termín zkoušky z matematické kartografie mohu se s klidem* označit líným smilníkem. Znám rozpoložení otráveného jedince neschopného pohybu, třebaže teploty uvnitř domu tlustých zdí nikdy dvacítku nijak zásadně nepřekročí. Znám i naladění člověka, který dělá všechno jiné, jen ne to, co má. Nejedná se tu ovšem o lenocha druhého typu dle Lachmanové. Té nemístné aktivitě není společná absence řádu a neochota konat to, co mám konat.

Nebyl jsem se podívat na rozkvetlé orchideje, šidím návštěvy prvních třešní. Dělám to, co uspokojuje s minimálním vynaložením námahy a co je nejsnáze dostupné. To vlastní uspokojení tam hraje podstatnou roli. Když zveřejním nějaký úchvatný facebookový status či fotoalbum, není nic jednoduššího než se pro mrzké sebeuspokojení podívat na přibývající počet lajků. 

Matematika podává hlubokou radost z možnosti pochopit reálně existující principy**. Není to ovšem zadarmo a někdy to ani není možné. "Ženu v její komplexnosti nepochopíš nikdy, u matematiky můžeš radostně postupovat per partes."*** Nezbývá tedy než vzdát hold těm, kteří se vydali na trnité cesty poznávání žen a vrátit se zpátky k prokrastinaci a smilnění s matematikou.

* Klid vyvěrá z poznání pravdivosti
** Oproti provozně-ekonomickým záležitostem přibližujících praxi, která se mění. Oproti humanitním vědám, které místy samy přiznávají, že na hledání pravdy rezignovaly.
*** Tedy přesně takhle to možná nikdo neřekl, ale nějak podobně někdo určitě.