Ratzingerův prolog k jeho Ježíši Nazaretskému (str. 29) mi připomněl jednu pozapomenutou situaci z dětství. Ptal se pan farář, která část evangelia o zvěstování Páně nás nejvíce oslovila. Já samozřejmě zmínil závěrečnou větu "A anděl od ní odešel." Nesetkalo se to s moc velkým pochopením a ani já této své preferenci moc nerozuměl.

Kdybyste mi dnes dali na krk Occamovu břitvu, asi bych to mrazení v zádech a sílu oslovení poměrně nedramatickou závěrečnou větou evangelijního čtení vysvětlil prostě a nezajímavě. Dítě, které houby rozumí biblickým textům a přitom je zaměřené na detail, zajisté zaznamená, že lektoři čtou poslední věty často s výrazným zpomalením a jinými efekty. Ty je spolehlivě odliší od zbylého textu. Možná však přece lze najít i hlubší důvody, které tuto větu vyzdvihují vysoko nad jiné poslední věty lekcí.

Nemám rád realizační fáze čehokoli. Největší radostí mě vždy naplňují ty stavy, kdy člověk nemůže večer usnout a nebo třeba zběsile přechází sem a tam po místnosti, protože se mu právě hlavou honí nové myšlenky. Po serii inspirací vás napadne, že by se dala na hranicích farnosti vybudovat nová křížová cesta. A že by mohla mít nějakou spojitost s procesem z padesátých let, ale i se současnými problémy. A že by mohla zvát k netradičním cestám krajinou. A spousta detailních střípků i celkových myšlenek, které se právě rodí a zapadají do sebe zdánlivě ideálně. Nebo vás úplně jindy najednou napadne, jak by mohl vypadat ten plakát, který je potřeba vytvořit. A všechno hezky sedí, dá se rozvíjet a dává to smysl. No a potom přijde realizace. Lhal bych, kdybych řekl, že dál je už vše jen otravou, šedí a neúspěchem. Ale zkrátka. Ta spousta práce, nepochopení a výsledků, které nemají vůbec nic společného s vaší vysněnou představou... Nic, co by vás dvakrát motivovalo zhmotňovat vaše sny příště.

"..Jak jen srdce tvé svolí, máš ho hned počíti. Svol, Panno přečistá, počni Pána Krista." Když se tak při této pěkné adventní písni dívám po kostele, přemýšlím, jestli událost vtělení drazí spoluvenkované nechápou třeba mnohem praktičtěji než já. Prostě žádné velké rozmýšlení. Ať už to je, však ještě jistě musela panenka Maria nakrmit králíky. Výhodou biblického mlčení Panny Marie je možnost brát ji jako nám velmi blízkou. Blízkou prosté venkovské ženě i prostému venkovskému snílkovi.

Já si zkrátka raději než na poněkud naturalistického (mnou velmi oblíbeného) Michnu, vzpomenu na Ratzingerem připomenuté líčení Bernarda z Clairvaux. "Boží moc je vázána na člověkovo nevynutitelné 'ano' ... Ve chvíli otázky, směřované k Marii, tajily nebe i země dech. Řekne ano?" A jdu neskromně do vlastní spekulace. Co když - analogicky s mou zálibou v přemýšlecí fázi nových věcí - byl i pro Marii onen (vnitřní) rozhovor s andělem něčím krásně strhujícím? V kontrastu k tomu, co následovalo.

Maria zjevně nezůstala "v přemýšlecí fázi". Zjevné je také, že poté, co anděl odešel, nastala spousta nepříjemných událostí včetně chlíva a popraviště. Zatímco se nám nabízí krásné rozjímání čtverého příchodu Páně, doma i ve světě přicházejí všelijaké těžkosti. Počínaje lítáním kolem stromečku a kapra. Kéž nás v nich myšlenky zalétávající k Panně Marii potěší.