Západ a východ. Dvě tváře jedné krajiny. “Jdu na Závrší.” Obvyklejší synonymum pro “jít ven”, do přírody. Pár set hektarů mozaiky pastvin, remízků a lesů vystačí na mnoho průzkumných cest. A přece lze překvapit - nejen druhé - scenérií, která v paměti není. Proměnlivost denní a roční doby vždy přispěje. Cykličnost je cosi pouze tušeného, lineární změny nejsou nápadné. Víte, že je čas kvetoucích luk, kde a kdy začínají třešně, hříbky když už jsou pomrzlé. Vše plyne, není, co by se omrzelo a přece je vždy o co se opřít. Západ je jako katolická církev. Přesněji jako její tradiční venkovská, trochu pokřivená, “subsistence” v údolí pod vrchy. "Tady bylo zvykem." Slavení liturgického roku má dynamiku podobnou té krajinné. Občas se i setkají, třeba na křížové cestě předjarní krajinou. Má-li kdo potřebu zvláštní sekvencí pohybů nahorů dolů roztáčet na sjezdovce kola ekonomiky a hledat svou cestu k dynamice a vzrušení, prosím, my si počkáme, až kolem lhotecké pouti (snad) vykvetou vedle vleku prstnatce. Už to není ono, snad nebude ski-areál expandovat za horizont. Napětí v komunitě už způsobil dost, dopravní situace na kdysi poklidných ulicích moravské strany se změnila.

Mezi západem a východem leží cosi samozřejmě známého a zároveň cizího a neuchopitelného. Barokní zámeček Lamberk je vděčným identifikačním razítkem leteckých snímků olešnické krajiny. “K lamberku” je délková jednotka (kvůli větší silnici často cyklo)pohybu z Olešnice na sever. Vzpomínky matné na zvláštní umístění kravína. Neméně nejasné na výpravy za holandskými koňmi. Po nich mnoho nezůstalo, dokonce bobrovku na střeše nahradila igelitová folie. Ruina po kunštátské vrchnosti, která není z našeho světa. Narozdíl od sousedního rybníka - po mocnáři dneška - Pešák zvaného. Malý pán, však hlasem i skutkem pevnější než padesátimetrový betonem opevněný bezpečnostní přeliv hráze europoldru “se stálou zvodní”. Pán z radnice se staronovou věžičkou, s jedním drábem a ještě ne vlastním. Dokázal dle potřeby i ambice proměnit dalšími vodohospodářskými opatřeními geodiverzitu východní části.

Severovýchod je poušť. Zvláště poté co vystoupáme nad lamberské meze, díky kterým ani výhled z líbezného západu není jiným než líbezným - snad pomineme-li areál zemědělské velkovýroby nad Olešnicí a na horizontu nezbytně blýskavou fotovoltaickou krasavici rozprostírající se u nohou korpulentní bytovky (obé však již patří vsi Veselka). S oživením silnicí do Čech a jejími třešněmi a špendlíky se neutěšený prostor táhne v rozsahu, který by na západě stačil na mnoho krajin. Na druhou stranu velmi drobných, rozlehlost je pouze tady. Obsahuje i komunikaci končící v kravíně, která by na základě komplexních pozemkových úprav i myšlenek na ekumenickou “boží muku” a výsadbu aleje mohla být posunuta a oživena. Další část výseče není o mnoho lákavější. Za plochou kotlinou s monoremízkem Jeruzalémem a rybníky Jerichem a Kačeňákem však vede cesta domů. Proti proudu času na samotu, kterou postavil pradědeček, aby opustil blízký Ústup. Dnes na jejím místě nestojí trapistický klášter, ale vila velkopodnikatele. Snad Šťastného. Zbylý jihovýchodní úsek nabízí kulturní okruh s lesoparkem, božími mukami (“správný” tvar - jsou dvě, beztak se jedná spíš o výklenkové kapličky) a Sperátovou samotou. A také výhled na Olešnici “nad mlíkárnou” i východ slunce nad polní krajinou. Kolem jedné z pěti blízkých vysílačovitých dominant dospíváme ke spodní části dělicí severojižní silnice. Poblíž fotbalového (svato)stánku staré lomy “pod horkou”. Bývaly ty stěny vždy tak vysoké. Před lety. Zpátky u malebného hřbitova s dobrým eschatologickým výhledem na všechny tři kostely. Tu se okruh uzavírá, je počátkem jižní cesty do západního ráje.

Krajina vyzývavá. Od kolébky lákala už svým předpolím starých zahrad uzavřených ulicemi kolem Hodonínky (regulačky) a zatrubněného Veselského potoka. Zde pro bezzemka, měšťana z vnitřní “Německé Olešnice“ začala slepá cesta ke krajinářství.

subjektivní epilog, který jsme měli dopsat k jedné seminárce v rámci předmětu Krajinné a územní plánování (podzim 2011)