Mýlím se často. Mýlím se nerad. Prostor(em) k neustálému střetávání se s vlastními omyly je škola. Na každou "práci" dostanete zpětnou vazbu (kéž by), případně je představeno správné řešení. I po letech, už se skoro dá říct desetiletích ve škole, mě stále dokáže dojmout, jakým způsobem se může člověk mýlit. Přiblížím dva typy mýlení se. Upozorňuji, že závěrečná kacířská analogie nebyla důvodem k sepisování článku.

Prvním typem mýlení se je trapné nepřečtení si zadání. Nemyslím ale lecjaké přehlédnutí při rychločtení. Zadání úkolu si v klidu přečtete v celku, potom pečlivě čtete po částech. Odevzdáte řešení a při vyhodnocení se ke svému překvapení dozvíte, že jste pracovali s jinou datovou sadou, než bylo v zadání. Nevěřícně se znovu podíváte do zadání. A ono opravdu, zcela explicitně a srozumitelně se v něm zadává práce s datovou sadou, se kterou jste z nějakého zcela obskurního důvodu nepracovali.

Podobné následky jako podivné čtení zadání, může mít i podivný vlastní postup při řešení úkolu. Postupujete se správným pochopením zadání směle směrem ke kýženému cíli, když najednou se cosi zadrhne. Nenecháte se odradit a s nasazením všech sil, včetně těch, které se od vás vůbec nepředpokládají a ani nemůžou předpokládat, problém vyřešíte.

Oba typy mýlení se jsou zpravidla odhaleny až při vyhodnocení práce či zveřejnění správného řešení a jsou vždy (alespoň pro mě) velikým překvapením. Zatímco v prvním případě si člověk maximálně povzdechne "jsem to ale blázen", druhý dokáže tnout do živého. Při střízlivém zpětném pohledu je vám totiž jasné, že v momentě, kdy jste se začali drbat pravou rukou za levým uchem a žádné jednodušší řešení se nenabízelo ani zdaleka, jste měli provést rázný restart a nepokračovat směrem do pekel.

A nyní se nabízí otázka, jak lze být tak nepoučitelný. Jak je možné vnímat přičítání konstanty a logaritmování datové sady či ještě mnohem horší a komplikovanější skopičiny, které jsou v tu chvíli jediným východiskem, jako správné. V situaci, ve které by přece mělo být jasné, že nic takového se po mně nechce. Co dokáže zatemnit mou mysl? Že by moje oblíbenkyně? Lenost a Pýcha? Když už jste něco (třeba i po mnoha hodinách) nějak vyřešili, nechce se věru začínat znova. Jako častý detailista a váhavec bych se do toho nicméně dost možná i pustil. Zalíbení ve vlastním nekonvenčním řešení může být mnohem silnějším blokem. Dokonce tak velkým, že se člověk zpětně nestačí divit, jak moc se může mýlit.

And now for something completely different...

Radost a naděje. Přiznám se, že před čtením komentovaného překladu konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes, jsem neomylnost církve vnímal tak nějak mnohem víc ... kolektivně, respektive odosobněně (podobně jako si platné zákony státu obvykle nespojuji s konkrétními poslanci natož odbornými poradci). A pokud II. vatikánský koncil v otázce nauky a mravů mnoho nezměnil, bral jsem to spíše pozitivně. Nicméně, když tak člověk v knížce Karla Skalického čte ty diskuzní příspěvky koncilních Otců a představí si, že takhle nějak mohlo (ne)vzniknout i to, čemu je povinen vnitřně přilnout náboženskou poslušností... Chce to skutečně pevnou víru v neomylnost. Abychom to trochu zacyklili.

"..Mezi bolestnými problémy, které zneklidňují masy, vystupuje do popředí problém regulace porodnosti, problém nanejvýš naléhavý, neboť je základní příčinou těžké krize katolického svědomí. Jde o nerovnováhu mezi oficiální naukou církve a praxí veliké většiny křesťanských rodin.." kardinál Maximos IV. Saigh, melchitský patriarcha

"..Já sám jsem jedenáctý z dvanácti dětí. Můj otec byl dělník a nikdy nepochyboval o Boží prozřetelnosti. To by přesahovalo všechno, kdyby se mělo říci, že církev upouští od svého tradičního učení v této věci, jako by až doteď se mýlila.." kardinál Ottaviani, sekretář svatého oficia

Třeba budu poučenějším po debatě k synodu o rodině.