Nespi! Vbuď se! Probuď se! Zvoní jednou, podruhé, potřetí. Při pozdvihování. Vstávej! Zvoní ráno budík. Nevím, jak prožíváte zvonění budíku vy. Mně se často stává, že budík vstoupí do stavu spánku. Na tom z hlediska probuzeného není nic zvláštního. Nicméně v tom snu, či co to je, budík zpravidla ... neexistuje. Něco vás chce přetáhnout z jednoho vnitřně konzistentního světa do jiného. A to něco klidně na sebe vezme podobu, která je hodně vzdálená mobilnímu telefonu ležícímu v bdělé realitě kdesi za vaší hlavou. A tak se může stát, že například teprve uchopení této zvonící a vibrující věci, je tím momentem, ve kterém se fyzická realita prolomí do vaší reality snu, aby záhy tu snovou zcela vytlačila.

Pokud jste se někdy nějakému protestantovi snažili vysvětlit, že eucharistie je něčím víc než připomínkou poslední večeře, pravděpodobně jste operovali s termínem zpřítomnění. Nevím, jestli je moje porozumění této skutečnosti "pouze intuitivní", nebo jestli si snad něco jen nenalhávám, přiznám, že mně se soudě z reakcí oné protestantky ono vysvětlování příliš nedařilo. A přitom mám za to, že to není jen mnohaletá přítomnost v presbytáři a katolická praxe (a teorie) obecně, která ve mně vyvolává pocit, že na katolických oltářích se děje něco nesrovnatelně většího než připomínka jakkoli podstatné historické události. On to samozřejmě není jen pocit. Ale zjevně to není ani nějaká standardní smyslová zkušenost či rozumem důkladně rozebraná událost, kterou by bylo možné jednoduše, racionálně, přiblížit.

Zvonění, které upozorňuje na přítomnost přesažné reality. Co když vlastně celé dny člověk spí? Pohybuje se v realitě, která s Bohem nepočítá. Svým způsobem Tento existuje kdesi zavřený v katechismu a spekulaci o prvním hybateli. Ale prožitek? Vnímání? Ve snu přece opravdu existují jenom skutečnosti, které zažíváte. Snový svět nemá knihovny, do kterých byste odkládali neaktuální realitu. Taková realita v mlhavém snovém světě upadá takřka okamžitě v neexistenci. Přežíváte den po dni uvyklým způsobem jednání, které jednou se zhrozením člověka, který chtěl žít lidským životem, nazřete jako promarněný neživot zvířete s lidskými emocemi a zablokovaným darem rozumu. Nebo třeba se zablokovanými emocemi a promarněným darem rozumu.

Zvonění, které by vás probudilo a donutilo vstát. Kdybyste jako vždycky nezmáčkli ono tlačítko "odložit o týden". Odhlédneme-li od vlastního významu pojmu zpřítomnění, zvonící budík nemusí být ani tak zpřítomněním nějaké dávné události prvního vstávání, kterým se lidská vůle a rozum vzepřely vlastnímu tělu. Je především zpřítomněním vás osobně. A má-li k němu dojít, musí se stát něco, co vás ze spánku vytrhne. Nedívím se tomu, že bučící kráva či kokrhající kohout jsou pro mnohé tradicionalisty jedinou smysluplnou formou řešeného zpřítomnění. Naopak snahy o vytvoření hladkého elektronického přechodu mezi spánkem a bdělou realitou se přirozeně zdají poněkud podivné. Na druhou stranu: „vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Osobně podobu ranního vyzvánění neřeším. Jsem rád (jsem rád?), když se mi podaří vstát. Ale to nejspíš znáte...

(Věnováno památce starých zvonků v olešnické farnosti, neb zvuk těch nových je, přiznejme si to, nezvyklý.)