Sešli se v adventním podvečeru (Brno, 15.12. 2009) lidé různých vír. Pražský imám Emir Omič, místopředseda KDU-ČSL David Macek, člen budhistické komunity Petr Klásek, senátor Jaromír Štětina. Za moderace Martina Komárka z MF Dnes padala od stolu hostů i z publika slova mírná i konfrontační, postupem času se diskuze vyostřovala.

Něco hezkého na začátek

Úvodní slova hostů byla líbivá. Senátor Štětina vzpomněl, jak kdysi v Čečensku na štědrý den po ranním rozhovoru s jedním muslimem, přinesl mu tento k večeru rybu. Jmenoval se Issa. Ježíš je podle Jaromíra Štětiny tím, na jehož velikosti se shodují velká náboženství.

Pražský imám mluvil o potřebě realizovat společný projekt. Aby se ukázalo, že mnohé z toho, co si myslí veřejnost o náboženstvích nejsou než předsudky. Aby došlo na setkávání běžných věřících.

Petr Klásek přihodil k dobru rabínský příběh o sporu mezi žáky. "Kdy vlastně začíná den. Až poznáš ovci od psa? - Všechno špatně. V tu chvíli, kdy pohlédneme do tváře jakéhokoliv člověka a rozeznáme v něm svého bratra a sestru, řekl rabi. Dokud to nedokážeme, je ještě noc." V budhistické verzi pointa obsahovala ještě důležitost vlastního přístupu: "Vstávej, vstávej, už je ráno! - Ale vždyť je hrozná tma - Tak otevři oči..."

Jen David Macek se nebál přidat cementu do betonu panelové diskuze. Důležité na mezináboženském dialogu je to, že rozeznáváme svou jedinečnost a upevňujeme vlastní identitu.

Demografická křivka

Diskuze se po vykopnutí Martina Komárka brzy stočila do roviny obav z muslimského přistěhovalectví. Čeští vysokoškoláci neznalí vlastní historie, Evropa bojící se přiznat křesťanské kořeny a na druhé straně populační exploze muslimů (zatím) v Německu a Francii. Emir Omič tak musel uklidňovat přítomné hladkými slovy o respektu přistěhovalců k společenským normám té které země. "I kdyby nás byla většina,..."

Nože se takřka zablýskaly, když došla řeč na mešitu v Brně. Jaromír Štětina o chvíli spíš zmínil, že výstavba nové mešity by mohl být ten kýžený společný projekt - budova by byla místem mezináboženského dialogu a centrem muslimů jasně se distancujících od neštěstí ve světě způsobených teroristy, jejichž nazývání "islamistickými" považuje senátor a válečný zpravodaj za velmi nešťastné - diskuze se však vyvinula poněkud jinak.

Jádrem sporu byl zákaz stavby mešity s minaretem v centru Brna, ke kterému David Macek přispěl. Nechce argumentovat tím, že jsou muslimské země, ve kterých nesmí stát křesťanské kostely (což mimochodem pražský imám zvláštním způsobem takřka popřel, stejně jako likvidaci kostelů v bývalé Jugoslávii, což vyvolalo mezi publikem značné emoce). Místopředseda KDU-ČSL mluvil o respektu k našemu uspořádání státu a společnosti. Ten slova českých muslimů (Vladímír Sáňka publikací knihy Povolené a zakázané v islámu) postrádají. Mluví-li o trestu smrti za cizoložství či prioritě náboženského zákona nad ostatními autoritami, není pro ně v naší společnosti místo.

Kde domov náš

"Představuji si (čistě osobně) naši vlast jako dům, ve kterém máme i pokoj pro hosty. A snažíme se být co nejlepšími hostiteli. Umožňujeme hostům spokojeně bydlet, modlit se, neomezujeme jejich svobodu. Přece však musí respektovat řád našeho domu." Tak nějak (s omluvou na mnohostranné pokulhávání obrazu) přiblížil David Macek svou představu o problému, před kterým Česká republika (potažmo celá Evropa) stojí.

Jistě jste slyšeli o rozsudku štrasburského soudu pro lidská práva uznavšího za legitimní stížnost italské ženy, která za bezpráví považovala skutečnost, že její děti navštěvovaly školu, v jejíchž učebnách visel na stěně kříž. Zkrátka je pěkné mluvit o dialogu, ale jakmile je v jeho jménu vytlačován symbol, jehož zmizením se otevírá prostor pro zaplnění něčím jiným, nastává problém. Ztratíme-li pohled na pravého Boha a pravého člověka, dosadíme se sami na místo Boha. To je nebezpečí, které vidí mladý křesťan. Vyzývá k rezervovanému přístupu k řeči, která mluví pouze o historicko-kulturních aspektech kauzy. Jaromír Štětina ani Emir Omič svůj postoj jasně nevyjádřili. Petr Klásek se postavil do extreního bodu. "V sekulárních školách by asi kříže být neměly, pokud to někoho uráží". Kdo však bude tím nestranným správcem sekulárního státu?

Kdybych byl dobrý muslim, asi bych vystavování symbolu kříže odkazujícího na Ježíšovo božství (což je s ohledem na muslimskou víru přinejmenším nepedagogické) nepodpořil a patrně bych se to snažil zavést i do legislativy, pokud bych měl možnost. Tu nám vzniká jakési těžko řešitelné pnutí.

Nemenší než to, které vyvstalo po slovech z právnických úst posledního tazatele. "Dokážete zaručit, že v případě nárustu počtu muslimů v České republice, nebudou do našeho právního systému implementovány některé prvky práva šaría?" Po několika otáčkách Emira Omiče zanělo důrazné: "Nic takového nehrozí." - "Ale hrozí," tiše se ozvalo současně z několika míst sálu. Diskuze, která nedospěla ke zrovna šťastné poloze se z časových důvodů chýlila ke konci.

Štětina budhismu

Článek jistě vyzněl poněkud tendenčně. Inu není člověk ten, který by byl nade vše povznesen. V mladých letech by to snad bylo i nepatřičné. A troufám si tvrdit, že to ani absolutně není možné. "Seš křesťan? Seš. Tak se na vody bezbřehého realtivismu nepouštěj!" Nicméně jisté varování zformulované jinak docela tichým členem budhistické obce Petrem Kláskem souznějící se zkušenostmi jistě oplývajícím válečným reportérem Jaromírem Štětinou také v hlavě zní.

"Budoucnost záleží na našich postojích. Pokud budeme mít ke druhé straně předsudky, i ona si je vytvoří o nás. Kruh násilí začíná nevině a narůstá do obludných rozměrů. Možná už to začalo..."

Upevňujme tedy především vlastní křesťanskou identitu a ve sporech zachovávejme chladnou hlavu a dobré srdce.