Zašel jsem si onehdy časně ráno do brněnského kapucínského zpovědního stroje. Slzy nebe, co večer nenápadně plakalo, dosud se válely na posolených chodnících. A já jsem po večerní hlučné hospodě (z následujícího vytušíte, že nijak nadšen) seděl rozespalý v lavici kapucínského kostela. Po z mé strany nijak hluboké svátosti smíření korunované univerzální odpovědí zpovědníka. Nakolik jsem zvyklý na pozpovědní pocit lehkosti, natolik intenzivně vstoupila na mysl myšlenka, která dala název tomuto blogovému příspěvku. V nebi dnes mají zavřeno. 

Vždycky mě hrozně nepotěší, když se při nějakém kázání či tak objeví přirovnání nebe k hostině, plesu či dokonce velké pařbě. Asi to většina lidí ocení, já nikdy. Počet lidí, který se dá zvládnout je pět. Dále již množství podnětů a variant dalších směrů společného trávení času natolik přehltí mou mozkovou kapacitu, že nejsem schopen dělat nic. Pokud se mám přinutit k potenciálně tak dobré věci jako je rozhovor s druhým člověkem, potřebuji čas a klid a nejlépe nějakou facilitaci nikoli moderaci. Na místo toho je na všech těch jakoby nenásilných společenských akcích tolik rozptylu a obvykle i hluku, že na variantu, ve které se všichni pod(a nad)napijí nelze pohlížet zcela skrze prsty. Následující již ryze neintelektuálně zaměřené aktivity jako je zpěv a tanec lze sice určitě označit za přirozené a dobré, ale opravdu je možné, aby v takovém stavu potkal člověk člověka? Nebudeme dále rozvíjet jinou myšlenku, že nebe je vlastně něco jako dobrý čundr - putování s dobrými lidmi v dobré přírodě - a posuneme se dál.

 

Taky Vám někdy připadne, že životy lidí beze smyslu plynou neznámo odkud a kam (viz obrázek výše)? Mně jenom občas. Daleko častěji přemýšlím o tom, proč je jeden smutný ale vnitřně radostný, jiný "hovado hrozný" ale jinak v jádru dobrý člověk, další tak zbožný a mravný až je vám v podstatě jasné, že nebe pro něj není dobré "místo". Jinými slovy: existuje (a troufám si tvrdit, že nejen z pohledu nás, kteří jsme (de)formováni katolickým pohledem na svět) určitá představa nejen o tom, co je dobré a co zlé, ale i o tom, že jeden konkrétní člověk přes všechny své pády a světlé chvíle někam směřuje. Raději upřesněme. Že jeden konkrétní člověk v určité chvíli při veškeré své komplikovanosti určitým způsobem je a ten způsob bytí se dá označit za dobrý nebo špatný. Do srdce člověka druhý sotva nahlédne, ale když bychom se na to podívali tak nějak globálně a z hlediska věčnosti možná můžeme po odkrytí pestré vrstvy života nahlédnout skutečnosti překvapivým způsobem. Tedy zvláště pokud jsme dosud nekriticky přijímali či zavrhovali skutečnosti typu nebe a peklo jako především "posmrtné".

Více snad napoví následující obrázek, který ukazuje to samé, co obrázek první, ale částečně odkrytě:

Důležité je, že smrtí končí možnost spoluutvářet trajektorii vlastní cesty. Tedy - přes všechny divoké představy, které může mít ateista o "posmrtném životě", aby takový koncept správně zavrhnul - když jste mrtví, jste mrtví. Podle našeho grafického znázornění jste dále unášeni přesně podle logiky takřka gravitační. Bůh je střed, pokud nejste moc daleko, ve středu spolu se všemi "dobrými" skončíte (tedy v "centru securitatis" nikoli nutně příští či přespříští středu). No a pokud jste daleko, a-dios. Nicméně, to všechno je pouhá extrapolace reálných životních křivek a to důležité je samozřejmě to, na co si sáhnout můžeme. Přesto takové konstruuování modelu, který dává smysl, může být právě pro přítomnost užitečné. Tím jeho odkrytím (kterému pomáhá atmosféra "jako bychom dnes umřít měli") získáváme úplně jiný pohled na svět. A to i s připuštěním, že model sám není vůbec dokonalý.

Nu, možná jsme se na blogový příspěvek v potřebě korigovat zjevné nedostatky nastíněného modelu příliš rozeběhli do špatně proběhnutelných vod. Vlastně jsem chtěl na podkladě zážitku od kapucínu napsat jen něco o tom, že živý plot (prostředí života) mezi nebem a peklem, kterým se drtivá většina z nás do konce svých dnů proplétá, je zvláštním místem, které způsobuje, že někteří z těch, kteří jsou oproti mínění svému i okolí velice blízko středu, mají podivnou potřebu podívat se na druhou stranu plotu, zatímco ti (možná my), kteří celkem bezútěšně a beze světla bloudí na vnějších hranicích (najdeme tu i nejednu prošlapanou "nábožnou" cestičku), namnoze jen občas zatouží po nalezení cesty dovnitř. Lékaře potřebují zdraví i nemocní (srovnej třeba s Mt 9,12). Minimálně proto, že náš stav nedokáže posoudit okolí a mnohdy ani my samotní.

U příležitosti jubilejního padesátého šestého konce světa sepsal

Václav

(upozornění čtenářům: přes užívání pojmů z pokladnice křesťanství lze prezentovaný náhled označit nejspíše za křesťanskou herezi, komentáře vítány)