Muselo k tomu dojít. Vánoce jsou časem návštěv a nebydlí každý v paneláku. Abyste rozuměli: zatímco v paneláku sedíte nepředstavitelně blízko ohromnému potenciálnímu proudu svisle položenými kapacitními trubkami, staré baráky jsou charakteristické spletitým vedením a tedy i pohybem toho všeho. Mnozí sice tvrdí: za vším hledej ženu. Jiní samozřejmě: za vším stojí stav sifonu. Názory se různí. O Vánocích bylo dost jiných veselostí a nedošlo ani na rovinu akademickou. Zato druhého ledna přišlo na tvrdou praxi.

Už z postele (alibismus) jsem slyšel o té radostné novině, která se silně dotkla každého bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání. Než jsem si s chutí pochutnal na snídani, v místnosti se již vystřídali mnozí. S kýblem, zvonem, hadicí, pracím práškem, horkou vodou. Přicházeli a odcházeli se svými dary, ale záchod je přijímal jen velmi neochotně. Inu je to tak: když nerozumíte podstatě, zkoušíte do umdlení cosi, co vám kdysi trošku zafungovalo. Je v tom snad kus upřímnosti a zdravého konzervatismu, ale též spousta blbosti a možná i pýchy.

Také jsem kdysi býval takový. Bláhově jsem si myslel, že jeden můj specifický tah zvonem je tím, který prorazí i nejtvrdší naskupení materiálu. A nějakou dobu jsem skutečně slavil úspěchy (byť za cenu povodně). Ale ono není zvonování jako zvonování. Záleží na přístupu k celé té věci, ale i na technice, na kterou zkrátka sami sotva příjdete.

Dále už lze tu věc popsat opravdu obtížně, a proto si pomůžu metaforou. Přirovnal bych to snad k něčemu tak všem blízkému a srozumitelnému jako je náboženství. Také nevíte, co je v hlubinách nedostupných zraku či přímé zkušenosti. Nevíte přesně, jak se to s tím životem doopravdy má, co B(b)ůh a tak. A ze své pozice tedy ani nedokážete zodpovědně říct, že katolická cesta je ta jediná možná. Ale zkrátka. Lidé té cesty (někteří) jsou schopní kritické reflexe. I když namnoze nedokáží dosáhnout samé podstaty, poctivě se o to snaží (někteří). A konečně: funguje to relativně rychle - bez nutnosti sahat po myšlenkovém systému, který nám není vlastní, lze dojít k docela konzistentnímu náboženskému postoji. I když se na vás nabaluje kdeco, zdá se to prostě jako průchozí cesta.

Tímto děkuji mladšímu staršímu bratrovi za uvedení na cestu pravou. Já vím: metafory nejsou dokonalé a ono to s tím zvonováním jeho způsobem nemusí být až tak slavné, ale stejně jsem rád, že jsem během pěti minut ten záchod odecpal.