"A to je hokej?" ptají se obvykle kvaziintelektuálové během "největších sportovních událostí", jako je ta v Brazílii. Některé momenty pečlivě sledovaného mistrovství nicméně vyzývají k fantazírování. Např. netradiční výsledek klání Brazílie s Německem, po kterém přišla i reakce shora (Ria).
Uterní kapitán brazilského týmu David Luiz je zjevně nábožensky založený. Ze vzkazek po webu i viditelných projevů zbožnosti lze odhadovat, že se hlásí k některé evangelikální "církvi", co jich po Latinské Americe hojně vykvetlo. Nechci se tu nicméně nyní navážet do těchto (někdy) takykřesťanů. Zavzpomínám na záchvěvy "zbožnosti" v mém vlastním životě.
Maturita. Zatímco spolubydlící ještě procházeli otázky, já se ponořil do Písma. Konkrétně do žalmů. A rozhodně ne kvůli nějakému přemítání o přemíře násilí v Bibli. Žalmy aplikované ve stresové situaci jsou pro čtenáře skutečně silně povzbuzující, uklidňující, motivující. Myslím, že jsem stáhl všechny. Spal jsem výborně a během maturitní zkoušky měl pocit, že zářím. Nakonec jsem nicméně odmaturoval za hodně. Stejný klepec dostalo brazilské fotbalové mužstvo. Inu příliš jsem se (povzbuzen a jist) zdržel při Michnovi a Bridelovi či neupravené anglické konverzaci bez známek přípravy a gramatické korektnosti.
Katolická charismatická konference. Člověk má vyzkoušet všechno a tak jsem se před lety - bez zaujetí obvyklé pozice nezúčastněného kritika - zúčastnil "chárošky" naplno. A taky jsem měl pocit, že zářím. Po důkladné zpovědi jsem v euforii zašel do adoračního stanu, zaklekl a ... po několika minutách zjistil, že Nejsvětější byla přenesena jinam. Jasně, Bůh je přítomen všude, ale tohle pro mě bylo docela výrazným znamením, že nebývá tam, kde si ho naše hlava a pocity posadily.
Nebyl jsem při tom, když se tvořila nálada, se kterou vyběhli na trávník Brazilci před svou ostudnou porážkou. Ale nějak mi to s "dévotností" jejich kapitána velmi připomnělo moje prohry, které přece byly tak prosycené upřímnou zbožností. Občas je potřeba poradit se s (mým biřmovacím patronem) "nevěřícím" Tomášem. Nebo s Tomášem Akvinským. Nebo raději s nějakým živým (ne nutně) T(t)omášem, který vám může velmi efektivně naznačit, že ty krásné konstrukce a nálady, které v hlavě a celém těle máte, zbožností nejsou.
Komentáře
Na druhou stranu bych asi nálady, pocity, emoce nezavrhoval (kor stvořil nám-li je rovněž Stvořitel). U mě to je například občas dobrý identifikátor, jestli se modlím upřímně, nebo se nesoustředím a jen odříkávám v duchu křesťanské fráze. Např. při slovech "Pane, kéž se v té a té věci děje Tvoje vůle, chci abys mě vedl." většinou následuje nějaký pocit, který mě utvrzuje v tom, že to myslím vážně (tj. že opravdu vím, co říkám), třeba pocit osvobození, či naopak nejistoty nebo také radosti. Když to ale jen přeříkávám, zpravidla pocity nemám a tak si můžu uvědomit, že je něco špatně. Ale samozřejmě to neplatí absolutně, Pána Boha zkrátka nezarámujeme do nějakých principů či jasných ukazatelů.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.