The land seemed full of creaking and cracking and sly noises, but there was no sound of voice or of foot. Far above the Ephel Dúath in the West the night-sky was still dim and pale. There, peeping among the cloud-wrack above a dark tor high up in the mountains, Sam saw a white star twinkle for a while. The beauty of it smote his heart, as he looked up out of the forsaken land, and hope returned to him. For like a shaft, clear and cold, the thought pierced him that in the end the Shadow was only a small and passing thing: there was light and high beauty for ever beyond its reach. His song in the Tower had been defiance rather than hope; for then he was thinking of himself. Now, for a moment, his own fate, and even his master’s, ceased to trouble him. He crawled back into the brambles and laid himself by Frodo’s side, and putting away all fear he cast himself into a deep untroubled sleep.

Jsou lidé, které neuspokojíte vyjádřením své prosté naivní víry. Pořád jim něco chybí, když na otázku po vztahu k Bohu řeknete, že Bůh je prostě někdo, kdo vás bezpodmínečně miluje. Že je to skutečnost, ve kterou pevně věříte, že je to skutečnost zásadní a že byly i chvíle (konkrétní rozhovor s nevěřícím bráchou opřen o kachlová kamna), kdy to nabývalo charakteru pocitu. Zatímco pro bráchovo bezbožectví máte značnou míru pochopení, pro lidi, kteří pátrají, jestli máte s Bohem opravdu "živý vztah" už méně.

Není vůbec jasné, co je to "vztah" k druhému člověku a evidentně je to slovo, které v jednotlivých realizacích označuje dosti nepodobné skutečnosti. Ano, člověk může mít například potřebu přicházet před Boha se stejnými záležitostmi, jaké předkládá jen svým nejbližším. To ale ještě neznamená, že On je jedním z těchto nejbližších a že to, co spolu máme, je jeden ze vztahů. Nemám nic proti tomu nazývat tuto skutečnost vztahem, ale pouze v širokém slova smyslu: vztah k sobě, vztah k přírodě, vztah k lidem, vztah k Bohu.

Bůh není jsoucno mezi jsoucny ani osoba mezi osobami. Svým způsobem jsme na tom v náboženské oblasti my chroničtí platonici a snílci lépe než ostatní. Pro nás totiž skutečnost, že kdesi za hrůzami a krásami tohoto světa existuje pravda, dobro a krása nepomíjející není vzdálená ani opiátní. (Při vší úctě k postřehům a vtipům obou dále jmenovaných autorů) máme upřímné nepochopení pro čapkovské či pratchettovské glorifikace obyčejného lidství. Dříve nebo později se vám v pozemských vztazích stane, že vás někdo hluboce zraní (a se stejnou mírou pravděpodobnosti budete právě vy tím zraňujícím). Opěvování krásy obyčejných pozemských vztahů a činů je zvláště pro nás lůzry značně kontraproduktivní. Podobně kontraproduktivní jako sobečtěji člověkostředné pozitivní myšlení, všechny ty americké sny a NewAge všech podob snažící se vemluvit vám, že všechno dokážete sám/sama pouhou změnou smýšlení. Potřebujeme naději, která není z tohoto světa, a podle toho se k realitě, která ji vyvolává, také vztahovat. Že se ta realita vtělila, věc nezastírá, ale prozařuje.