Pokud bych byl v příštím životě extrovert a bavič, chtěl bych být průvodcem krajinou domova. Touha trochu zvláštní, ale hádám, že nikoli neobvyklá. Článek se dotkne historie a anatomie této nenaplnitelné touhy. Postupně se tak po odvozeném článku dostanu v sebezpytování snad až zpět ke konkrétnímu záměru, ze kterého se spirála pochybností rozvíjí.

Proč je nebe modré? Nebo ještě zajímavější otázka: Proč nejsou rostliny černé? Předpokládám, že velká část lidí (včetně mě) bude pro první otázku hledat vysvětlení fyzikální a pro druhou (nakonec) evoluční. Zásluhy lidí, kteří nám vnutili tento způsob uvažování jsou opravdu nehasnoucí. Až se jeden diví, že neskončili na hranici.

Rozhodně netvrdím, že jsme ztratili schopnost žasnout. Svým způsobem mě pořád dojímá, co všechno se ukrývá v pupenech stromů, že orchideje vykvetly tam co loni, tvar mraku, barva listu. Svým způsobem možnost přírodovědně vzdělaného člověka vysvětlit, jak některé věci v přírodě fungují, úžas (po)vzbuzuje. Ale.

Fascinují mě 360° panoramata.  Promítal jsem je už na střední spolužákům a kromě toho na půdě olešnické radnice ve snaze nějak objektivně zhodnotit, které výseky krajiny jsou hodnotné a které méně. Přece když virtuálně postavíme člověka do stejné krajiny za stejného ročního období a osvětlení, musí nám zařadit krajinu na škále -3 až +3 srovnatelně s ostatními. Ano i ne a spíše to druhé.

"Milujeme krajinu kvůli ostatním lidem. Milujeme, když ostatní milují krajinu našima očima." Takovouto nevyžádanou poznámku připsal(a) na můj kvantitativní dotazník (s ohledem na emotikonu a frekvenci slovesa milovat pravděpodobně) jedna ze spolužaček. Vytiskl jsem si ji na přední stránku té seminárky či ročníkové práce jako motto. Tu poznámku. Ne snad proto, že bych s ní tehdy souhlasil a že by se samotná práce nesla v "kvalitativním" duchu. Proto, že mě provokovala. A musím říct, že jsem jí moc nerozuměl.

Při zamilovávání si rodného kraje byli často druzí lidé. Můžeme se dívat na mnohé konstrukce lednických krajinářů či brněnských environmentalistů skrz prsty, ale humanitní prvek asi těžko z rozněžňování se nad krajinami vytlačíme. Já se o to pokoušel. Nedopadlo to. Naopak mi teď lidé lezou do mého vlastního prožívání krajiny. No spíše je tam chci pozvat. Jenže.

Procházím se dvěma manželskými páry jednoho brněnského spolča krajinou Olešnicka. Zastavujeme se poměrně často a dopouštím se různých vlastivědných poznámek od olešnického mramoru po smuteční proslov autora textu písně Ejhle oltář u brány našeho hřbitova. Nějak to ale není ono.

Možná, že přece jen máme rádi krajinu pro ni samou. Nebo ne přednostně kvůli druhým lidem. Zaujal mě v nové encyklice kousek "humanisticko-teistické geografie":

Důraz na to, že člověk je obrazem Božím, by neměl odvádět mysl od toho, že každý tvor má funkci a žádný není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, bezmezné Boží sympatie k nám. Zem, voda, hory – všechno je Božím pohlazením. Dějiny vlastního přátelství s Bohem se vždycky rozvíjejí v určitém zeměpisném prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka mu velice prospívá. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrál na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povoláván k obnově vlastní identity.

Laudato si´, 84

Ukazovat krajinu. Zvát k výpravám do krajiny. Vůbec nevím, co to je za touhu, potřebu či úchylku. Možná stejně jako v případě celého tohoto blogu potřeba ani ne tak něco (někomu) sdělovat, jako sdílet se. Možná jenom (chorobný) exhibicionismus (přirozeného) introverta (nebo naopak). Pokud to "rozklíčujete" (vím, "berlička s nejasným významem"), možná mě vhodně podpoříte v následujícím záměru. Nebo ještě lépe: zdradíte od něj.

Proč zrovna brněnské vyhlídky, technickým detailům či pochybnostem nad krmením databáze Google bych se případně věnoval příště